Až budu velká

Ahoj! Na blogu mě, krom možnosti vypsání se ze svých pocitů či problémů nebo vlastního tvoření, vždycky bavily výzvy a inspirace od ostatních. Různé drobné akce pro radost, které probudily kreativitu v ostatních a umožnily všem jiný úhel pohledu - a často vznikaly opravdu úžasné, nápadité věci! Myslím si, že i o tom vždy blog byl a i by měl být nadále. Protože co je hezčího než se navzájem ponoukat v tvoření nebo psaní a podporovat se navzájem? Dříve byla tato doména především o skvělých lidech, o komunitě. Nyní tento jev trochu opadl, ačkoliv i teď jsou tu snahy o oživení a právě podporu a poznávání blogerů, ať už třeba foto pojetí téma týdne. Což je prostě parádní! Já tu ale nechci srovnávat minulost s přítomností, ani kritizovat, jsem názoru: jestli něco chceš - musíš to udělat ty. Takže naopak, chci vás vyzvat! :) Včera jsem dorazila po dvou měsících do svého rodného města a po splnění povinných návštěv jsem vyrazila na procházku městem. Pozorovala jsem, co se změnilo, přemýšlela j

Mám pocit, že svět se točí hrozně rychle. A pořád zrychluje, zatímco já klopýtám a absolutně nechytám tempo. Když to říkám já, tak už je to vážný. Což o to, jsem zvyklá na rychlý, dynamický život, který vedu - jsem pořád někde, něco se děje, s někým se scházím. Zbožňuji a užívám si tu hektiku. Ale doteď to bylo vždy o tom, že všechny tyhle věci jsem plánovala s nadšením a radostí, i když jsem samozřejmě měla také povinnosti, které tím vším byly proloženy. Jenže jsem se vždy cítila svobodná, mohla jsem utéct. Najít si někde dva dny volna a prostě zmizet. Vypnout, ztratit se do zahraničí nebo jenom na chalupu. Jak mi chybí volnost! Jsem hrozná, jakmile cítím, že jsem někde uvázaná a nemohu se uvolnit, škubu a rvu tak dlouho, dokud se nevyprostím. I na úkor vztahů. Jenže nyní to nelze. Volný den jsem neměla od 14.10., jedu v kuse - praxe střídá práci, do toho bych měla začít psát bakalářku. Svůj budík už nyní opravdu nenávidím, jak krásné by bylo, kdyby jeden den nezazvonil, zmetek! Z toh