Až budu velká

Můj dědeček pocházel z malého lázeňského města na západě, kde jsem se narodila i já jako nejstarší vnučka. Možná to byl jeden z důvodů, proč jsem bývala i jeho nejmilejší, měla jsem s ním vyměřeno nejvíc času. Už od malička jsem trávila víkendy, volna nebo prázdniny na chalupě ve vedlejší vesnici. Proháněla jsem se po zahradě nahatá, bosá a kolem mě se kolébaly kachničky, kdákaly slepice a bečely ovce z vedlejšího výběhu. Pomáhala jsem babičce s krmením králíků, sbíráním jahod nebo plením záhonků a dědovi naopak se štípáním dřeva, když jsem byla větší. Vstávalo se brzy, nejdřív se obstarala zvířata, pak teprve jsme měli snídani my. Na chalupě se vždycky našla nějaká práce a když bylo u nás zrovna vše hotovo, chodívali jsme k sousedům, kde mě kluci učili lézt na stromy. Na podzim jsme se vydávali na několik hodin do lesa na houby, vdechovali ten nejčistší vzduch a děda pojmenovával rostliny, upozorňoval mne na stopy zvířat a připomínal mi, že mám mít ke všemu živému úctu.Večery byly tma

✔ Spisovatel: Julia Heaberlin ✔ Ilustrátor: --- ✔ Nakladatelství, rok: Omega, 2016 ✔ Žánr: Thriller, Psychologický ✔ Obsah: Hlavní hrdinka Tessie je šestnáctiletá dívka z Texasu, slibná atletka, která byla náhle unesena. Je nalezena po 32 hodinách na poli ve vykopaném hrobě na hromadě kostí. Sotva přežila. Nevzpomíná si, co se stalo, myslí jí jen občas problesknou nejasné střípky událostí, které mohou být pravdivé stejně jako vymyšlené. Když je z jejího únosu a nekolinásobné vraždy v roce 1995 obviněn Terrell Goodwin, Tessie je nátlakem okolí přinucena svědčit. Jediná přeživší obět sériového vraha je velkou atrakcí a tiskem je překřtěna na Černookou Zuzanu podle květů, mezi kterými byla těla nalezena. Po dvaceti letech ve vězení je Terrell Godwin za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Případ se ale znovu otevírá, protože nyní již dospělá Tessa si není jistá správností předchozího vyšetřování. Někdo jí sází pod okny černooké zuzany. Někdo ji pronásleduje. S obavou o život svůj i sv

20 km - 4, 5 h - červená Ahoj! Volnou sobotu jsem využila na výletění. Už v pátek, když jsem přišla z praxí domů, jsem měla pocit, že nemůžu dýchat a potřebuju vypadnout na vzduch. Byla z toho procházka na 10 km. V sobotu ráno jsem se prostě oblékla a vyrazila na Smíchovské nádraží. Cestou jsem teprve vymýšlela plán (to dělám často). Nakonec jsem se vydala na trek přes Brdy, vycházela jsem ze zastávky Baně a mířila po červené turistické přes Jíloviště, Černolické/Čertovy skály až do Mníšku pod Brdy. 1. úsek: Baně - Jíloviště, 5 km Přímo od autobusové zastávky vede ona červená turistická trasa do kopečka nad konečnou, člověk to nemůže minout. Už od začátku se za mnou vydali tři kluci sladěni v modrém s batůžkama - měli jsme společnou cestu. Ale protože já jsem nerada stopována, to mám pak pocit, že musím někam pospíchat, tak jsem je nechala, aby mě předběhli. Alespoň jsem měla klid na kochání a focení. Po asi 2,5 km chůze podél obory je nutné vyškrábat menší kopec, odměnou vám pak je vý

Mávám všem. Dnes končím na praxi o hodinku dříve, to je fajn. Co budu s těmi 60 minutami navíc dělat? Přece nebudu po osmihodinové práci, co dělám zadamo, odpočívat. Tak něco upeču, stejně se potřebuju zbavit těch mražených švestek. Rozmýšlela jsem při pětiminutové aplikaci ultrazvuku na pacientova záda. Koláč se mi ale moc nechce teda, ten už umím. Ale takové plněné šátečky jsem v životě nedělala, ty musím zkusit! Jak řekla, tak udělala. Šla jsem nakoupit suroviny a pustila se do toho. Nechala jsem změknout listové těsto a vytáhla i švestky, aby povolily. Vypadala na mě půlka mrazáčku, podotýkám. Oklepala jsem ze sebe sníh a uvařila si k tomu kávu. Postup jsem měla v hlavě. Nejdřív rozválet na pomoučeném vále těsto, nakrájet na čtverce, přidat švestky, skořici a cukr do každého čtverečku, potřít vejcem.. Brnkačka. Pak jsem začala přemýšlet. Mám já vůbec váleček? Otevřela jsem jeden šuplík, druhý, třetí... Váleček nikde. Sakra. To mě přece nerozhodí! Maminka (no, spíš babička) mě u

Vítám a zdravím! Včera odpoledne jsem docvičila poslední video z měsíčního plánku únorové výzvy # nebudlednak a můžu si tedy vybarvit dvacáté osmé políčko lososově růžovou barvou. Najednou si plně uvědomuji konečnost. Je tu konec výzvy, konec dalšího měsíce, konec zimy. Spousta konců. A tak je načase zhodnotit, co mi výzva dala , jestli mi něco vzala a vůbec jestli měla cenu. Původně jsem si ji chtěla shrnout jen pro sebe, v hlavě. Ale teď bych ráda psala a dala svým myšlenkám tvar. Když se ohlédnu zpět na začátek února, respektive konec ledna, najdu slečnu naprosto nadšenou do života. Podařila se mi nejtěžší zkouška - test i praktická a to obojí v jednom týdnu, takže jsem měla hlavu plnou bublinek ze šumivého vína, euforie a pocit neporazitelnosti. Této zkoušce jsem obětovala už opravdu hodně, včetně celého semestru a ledna, kdy jsem se jen učila, učila a učila. Nastal čas žít. A tak si ve sladkém a zaslouženém nicnedělání brouzdám po internetech a objevuji ,,fitness" výzvu na