Až budu velká

Dnešní diářový článek ke konci měsíce bude netradiční především tématem měsíce. Protože téma vlastně nemá.. Vzhledem k finišování bakalářky, kterou jsem v týdnu konečně celou dodělala, jsem se s celým květnem vůbec nepárala, jak vidíte níže. Prostě šup, šup, abych se mohla soustředit na priority. Červen třeba ještě vůbec nemám.. ale to se poddá :) - první dny jsem strávila s nevlastní ségrou na chalupě - jen samy dvě, táborák, knihy a klídek; dokonce jsme se spojily ještě s jednou kamarádkou na dálku a zavzpomínaly nad fotkami na gympl a školní léta - navštívení babičky a zahrádky - protože jsem blbá, zbytečná cesta na chatu pro zapomenuté klíče po cestě do Phy - ,,úspěšně" jsem prospala skoro celý den, byla jsem nějak hrozně unavená - vzdělávám se v oblasti ježdění zas na koních, dostala jsem možnost docházky a neskutečně si to užívám :) - přežila jsem víkend s maceškou, nevlastní ségrou a jejím přítelem a ségrou, kteří za mnou přijeli do Phy na Dyzajn market - po dlooouhé době s

Hola, hej, ahoj! Netuším, kde se ztratil skoro celý květen už! Ani jsem se nerozkoukala... Je fakt, že psaní bakalářky mi drahocenný čas krade velmi úspěšně, druhým adeptem je práce, která se také nenechala zahambit. Od minulého pondělí jede klinika v normálním (nebo větším) režimu, operuje se jedna radost. Takže je co dělat. Tímto příspěvkem se s vámi ale chci podělit o jednu knihu, která ve mně zanechala spoustu vířivých pocitů. Kdo ji znáte, budu ráda za váš osobní názor, protože opravdu jsem z ní byla taková... všelijace nesvá. ✔ Z pera Jozefa Kariky ✔ Žánr: Slovenský thriller, horor, 2017 ✔Obsah: Stalo se vám někdy něco nevysvětlitelného? Věříte na temná, záhadná místa? Místa, kde realita není již více tou, kterou známe. Pohoří Tribeč v sousedním Slovensku je jednou velkou záhadou. Časté mizení lidí v oblasti s nepříliš náročným terénem, s výborným značením turistických cest. Dopravní nehody na přehledné, rovné silnici... Děje se tam opravdu něco zvláštního nebo je to pouze umě

Zdravím! Chci se podělit o další výlet za časů korony po našich luzích. Abych byla úplně přesná, po našich bučinách. Na bezmála 10 km procházku mě vytáhl Miško, slovenský kamarád z Ukrajiny, kterého jsem neviděla snad rok! Časový odstup, ale vůbec nevadil, plácali jsme jedno přes druhé a za celou dobu nebyla nuda. Moc jsme si výlet užili, počasí nám taktak vyšlo, začalo malinko krápat, když jsme docházeli zpět k autu. Teď už ale něco k samotným Voděradským bučinám. Jsou to bukové lesy v přírodní rezervaci táhnoucí se po březích místních rybníků. Lesy jsou plné turistických tras, které lze různě kombinovat. Trasy jsou příjemné, nenáročné, v dobrém terénu. Vrcholem procházky může být vrcholek kopce Kobyla (asi 500mnm). Bučiny se nacházejí necelou hodinku jízdy autem za Prahou, směrem na jih. Cesty jsou opravdu příjemné, na kolo úplně ideální! Když teda nejste já a musíte nutně z takhle hezké cesty sejít, abyste se dostali co nejblíž k rybníkům. To se pak ocitnete na pěšince, která vás si