Až budu velká

A je tu další diářový, jak se na poslední den v měsíci sluší a patří. Docela to uteklo i přes nastalou situaci, kdy čas přece jen utíká malinko jinak. Vzhledem ke karanténě mi bylo jasné, že nebudu potřebovat tolik místa na plánování, protože co se tak dá asi plánovat? Takže jsem se vrátila k rozložení, které se mi osvědčilo i na dobu tábora nebo praxí, kdy není třeba si nic zvláštního vymýšlet, program je prostě daný. Proto jsem tedy věnovala jednu stránku v diáři jednomu týdnu. Bohatě postačila! Nad tématem jsem uvažovala chvíli. Podívala jsem se na výběr fixek, řekla jsem si, že bych ráda nějakou pastelovou barvu, hm růžovou třeba. Pak už jsem si je sedla k prázdnému diáři a přemýšlela, co s tou růžovou teda provedu. A sakury mi vyskočily na mysl jako první. Plus začalo jaro, takže květy jsou prostě úplně všude! Moc se mi líbí! I kytky i diář :) Akorát jsem se nějak nedostala k dodělání květů i na prázdná místa. Stejně jako kalendář na další měsíc jsem vynechala, není potřeba. A co

Zdravím! Nedávno jsem si tu zase stěžovala, že nemám troubu a pořád jím. A prosila jsem o recepty bez trouby. Dostala jsem tipy na: pomazánky (dělám pravidelně celerovou, avokádovou, vajíčkovou) a raw mrkvový dort (znám jen pečený, tak zkusím). A našla jsem recept na panna cottu, tu určitě zkusím! Každopádně jsem teď malinko podváděla, vydala jsem se domů do rodného města, kde už troubu máme. Sice jsem tu sama, než vyrazím na chalupu, ale alespoň mám klid na to zaprasit kuchyň za hýkání různorodých písniček. V podělí budou Velikonoce. Když jsem byla malá, slavili jsme je. Máma na tyhle tradice bývala. Nazdobily jsme spolu truhlíky na balkoně, dekorace na stůl v obýváku i v kuchyni, věnec na dveře, umyly okna. Pekly jsme nádivku a beránka, barvily vajíčka v cibuli i v barvách. V neděli večer jsme připravily jednu ošatku s pentlemi, druhou s vajíčky a třetí s čokoládou. Na pondělek jsme vstávali všichni brzy, vlastně mě vždy v osm vyhnal z postele táta s pomlázkou - musel být nutně prvn

Ahoj, počasí začíná lákat k pobytu venku, no kvůli opatřením musíme odolávat. Přiznám se, že se mi to nedaří. Kdybych měla třeba alespoň balkon nebo zahradu, věřím, že by se dařilo lépe. Ale takhle musím prostě občas vypadnout ven i krom cesty do práce a z práce. Samozřejmě tam, kde neočekávám tolik lidí a s rouškou, to je jasné. Minulý týden jsme byli s přítelem na reativně krátké procházce po Prokopském a Dalejském údolí, která se nachází v Praze a ani jeden jsme tam ještě nebyli. Procházku jsme zahájili na jednom z hřebenů táhnoucích se podél údolíček na obou stranách. Plán byl nějakou oklikou sejít dolů, vyškrabat se někudy na protilehlý hřeben a pak to nějak obejít zpět do civilizace. Jak vidíte, žádný propracovaný návod. A tak se nám to i povedlo uskutečnit. Lidí jsme potkali docela dost, většině se dalo vyhnout, dokud jsme šli lesem a drobnými stzekami, jak jsme se napojili na hlavní cyklostezku, tak tam už ono vyhýbání moc nešlo. Koukali jsme co nejrychleji zahnout zas někam do