Až budu velká

Poprvé opatrně, ale v terénu! Chůze je pro člověka nepřirozenějším pohybem, ale my jsme si ji trochu zkazili. Uzavřeli jsme totiž nohu do bot, abychom mohli vybetonovat všechno, co jde. Lidská noha je ale složena ze svalů, které potřebují cítit terén pod nohama. Ďolíky, hrbolky, šišky, kamínky, zkrátka vše, co najdete venku, prospívá nožní klenbě a tím i celému tělu. Když je v háji noha (je tzv. mrtvá, plochá, nevnímavá), blbě se chodí a kotníky mají mnohem těžší práci. Pokud se zvyšují nároky na kotníky, zvýší se i na kolena, kyčle, pánev se proto překlápí do nepřirozené polohy a začnou trpět záda. Ve výsledku trpí celý člověk, chůze mu způsobuje problémy a neskutečně unavuje. Proto se radši vozí v autě, kondička jde ale do háje, člověk roste doširoka a tím se zase zvyšují nároky na klouby, které bolí. Začarovaný kruh. Proč tedy nezkusíte si na zahradě zout ty pantofle, tenisky nebo co to nosíte? Čeho se bojíte? Že to bolí? Ano. Zpočátku bude kůže na chodidle citlivá, ucítíte každou j

První pondělní večer na konci světa poleháváme v postelích a posoucháme zvuky tiše bubnujícího deště skrze otevřené okno. Ačkoli prší, je stále dusno, ale přesto jsme napůl přikryté peřinou s jednotným proužkovaným vzorem. Pokoj ozařuje jen malé světlo nad linkou, které plní prostor pichlavou září. Studentská ubytovna, co bychom chtěli. Celý měsíc tu strávíme prací. Každé ráno se oblečeme do bílého a vydáme se po odděleních učit se něco nového. Prý. Tak uvidíme. Zatím to vypadá dobře, hlavní fyzioterapeutka, co nás má na starosti a rozděluje nám úkoly, je moc milá. Vypadá to, že se opravdu podívme na různá místa a vše si budeme moci vyzkoušet. Já vím, to se od praxe tak nějak očekává, ne? Bohužel často tomu tak není. Místo abychom se vzdělávali, zaskakujeme za fyzioterapeuty na dovolené nebo na nemocenské a fungujeme jako levná pracovní síla. Za celý měsíc si pochopitelně nic nevyděláme - vlastně se dostaneme do mínusu. Ale to nebudu rozebírat, to bych se asi zase rozčílila a já už dne

Vztahy vládnou celému našemu životu. Pokud mezilidské vztahy haprují, nejsme podvědomě spokojeni, ani když všechny ostatní aspekty života jsou v pořádku. Přátelství, rodina, vztahy na pracovišti/ve škole, partnerství. Kolektiv dělá hrozně moc, přece jen jsme společenští. Já si teď nemám na co stěžovat. Chodím s klukem, kterého znám několik let a jsme dobří přátelé. Chodili jsme spolu chvilku v létě už před lety, ale nebyli jsme na sebe připravení. Vídali jsme se celou tu dobu poté jako přátelé do života, parťáci do sportu. Řešili jsme spolu holky i kluky - takové to, co vás vždycky o klucích/holkách zajímalo, ale styděli jste se zeptat. Já s někým chodila, on měl přítelkyni. Přesto jsme si na sebe udělali chvíli a bylo nám spolu skvěle, i když jsme si jen povídali. Naopak jsme si řekli spousty věcí, které nejsou úplně pozitivní, o kterých nechceme moc mluvit. Třeba já o mámě, alkoholismu. Odhalili jsme naše temná tajemství a přitom jsme se na sebe dívali pořád stejně, respektive s větš

Krásný den, přeji! Jak jsem se již několikrát velmi nápadně zmínila, strávila jsem povelikonoční týden v deštivé, kopcovité, drsné zemi s ještě drsněji vyhlížejícími obyvateli, kde vás za veselého zvuk dud zahřeje a usuší jedině ohnivá whisky. Ano, Skotsko bylo krásné. Tentorát jsem se poprvé vydala na cestu se svojí nevlastní sestrou a kamarádkou ze školy v jedné osobě, o zábavu jsem tedy měla postaráno. Letenky i ubytování jsem zařídila, Nerida měla na starosti nejdůležitější úkol - musela se sbalit na týden do příručního zavazadla. Co vám budu povídat, nejdřív panikařila, že to nemůže dát. Nakonec mi vyděšená volala, že toho má podezřele málo, vešla se do batohu. Holčička mi dospěla! V úterý ráno jsme tedy mohly vesele vyrazit na pražské letiště. Promotaly jsme se davy až do letadla odlétajícího do hlavního města Skotska, Edinburgu. Edi je nádherné město! Je velmi netypické. Leží na březích Severního moře, přimž se táhne od zálivu po drobných kopečkách. Uprostřed města se majestátně

,,Sestřičko, ještěže jdete! Představte si, prosím vás, já jsem se tu nějak ztratila." To na mě volá nešťastný hlas sotva pootevřu dveře. Paní, napůl ležící, napůl visící z postele nastavené do podivných úhlů, na mě zoufale třeští oči. ,,Co teď, proboha?!" Mírně se usměju, uklidňujícím hlasem ji ujistím, že to spolu zvládneme. Ovladač od postele jí pro jistotu seberu, ono už tak má co dělat sama se sebou. Operovaná kyčel bolí a paní s plnou hlavou zakázaných pohybů se bojí pohnout jen o milimetr. Chvilku to trvá, ale nakonec se podle mých pokynů za důrazného povzbuzování vítězně vysune do postele, srovná se a může si odfrknout. ,,Moc se omlouvám, já jsem tak hrozně nemožná!" omlouvá se, vší tou námahou se pěkně zapotila. Však je to normální, je pár dní po operaci. Ujišťuji ji, že zítra už bude o něco líp. Pak se nadechnu, ovladač od postele vložím do její ruky a znovu, už asi posté, vysvětluji, jak si ji správně nastavit a napolohovat. Přeci jen, unavenému a bolavému paci