Bloudění s berlemi v posteli

,,Sestřičko, ještěže jdete! Představte si, prosím vás, já jsem se tu nějak ztratila." To na mě volá nešťastný hlas sotva pootevřu dveře. Paní, napůl ležící, napůl visící z postele nastavené do podivných úhlů, na mě zoufale třeští oči.

,,Co teď, proboha?!"

Mírně se usměju, uklidňujícím hlasem ji ujistím, že to spolu zvládneme. Ovladač od postele jí pro jistotu seberu, ono už tak má co dělat sama se sebou. Operovaná kyčel bolí a paní s plnou hlavou zakázaných pohybů se bojí pohnout jen o milimetr. Chvilku to trvá, ale nakonec se podle mých pokynů za důrazného povzbuzování vítězně vysune do postele, srovná se a může si odfrknout.

,,Moc se omlouvám, já jsem tak hrozně nemožná!" omlouvá se, vší tou námahou se pěkně zapotila. Však je to normální, je pár dní po operaci. Ujišťuji ji, že zítra už bude o něco líp. Pak se nadechnu, ovladač od postele vložím do její ruky a znovu, už asi posté, vysvětluji, jak si ji správně nastavit a napolohovat. Přeci jen, unavenému a bolavému pacientovi trvá o dost déle než se zorientuje v množství čudlíků a tlačítek, které upravují polohu postele. Nejen nahoru a dolů, ale polštářní část nahoru dolů, nožní nahoru a dolů, nožní s polštářem nahoru a dolů a ještě to má pojistky, takže to nefunguje, dokud nezmáčknete odjišťovací čudlík. Prostě binec.

Když už pacienti konečně jakžtakž zvládnou zkrotit vlastní postel, chci po nich jakožto fyzioterapeut výkony. Nejdřív potřebuji ty mentální. Seznamuji je se stavem po operaci kolene nebo kyčle, vysvětluji, co můžou očekávat v nebližších hodinách, ukazuji pohyby, které jsou po operaci zakázané. Pacoši už mají někteří celkem načteno, ale ne všechny informace na internetu najdete. Nehledě na to, že číst o tom a pak se dle toho řídit, je taky úplně jiný level. Všechny tyhle věci jim budu po celý týden průběžně opakovat, protože paměť pod práškama na bolest neslouží úplně dokonale. Následuje moje nadšené:

,,No, tak se jdeme posadit!" Po tomto prohlášení pacienti obvykle zblednou, minutku zpracovávají a pak vykoktají: ,,Ale.. ale já jsem jenom den po operaci?!" Načež je ujišťuji, že je mi to známo. Ale v dnešní době je rehabilitace včasná a aktivní. Některým moje přednáška stačí a s odvahou se hrnou do nového úkolu, jiní se i nadále vymlouvají, ale já nepovolím, pokud k tomu není závažný důvod. Ono všichni mají nejprve strach. Já se nedivím, taky bych ho měla. Ale když se s vynaložením těžkého úsilí za mých pokynů poprvé posadí a protáhnou si záda, začínají mi věřit. Vidí pokoj z jiné perspektivy a nepřipadají si už tak marně. Jejich hlava, která říkala, že nemůžou, si začíná uvědomovat, že to zvládli a že bude jen lépe. Třetí den od operace se pokusíme natrénovat stoj a vyzkoušíme si první krůčky o berlích. Tady přichází zase komplikace. Zvlášť ti, kteří vidí berle poprvé v životě, jsou celí zmatení, nožky a hole se jim pletou. Opakujeme tedy básničku: ,,Berle, nemocná, zdravá, berle, nemocná, zdravá, berle..." Když už si pacienti myslí, že už berle zvládají, zase se ztratí, hole lítají na všechny strany. Zastavujeme, napovídám: berle, nemocná, zdravá ... Takhle se spolu na cestě pokojem ztratíme ještě mockrát. Ale nejsou na to sami, kdyžtak se zastavíme, srovnáme a zase se najdeme. Čtvrtý den absolvují sprchu. Teď je zase oříškem zajistit berle proti pádu. Ony jsou to totiž potvory, nedrží opřené na jednom místě, neustále někam kloužou a s břinkotem padají. Pacienti klejí. Zvednu hole a zkoušíme to znovu. Nakonec to jde, ze sprchy vychází jako znovuzrození. To je zlom. Už to bude dobré. Už ani berle se jim při chůzi tolik nepletou pod nohy. Každým krokem se zlepšují. Získávají postupně sebevědomí.

Když se s nimi pak loučím, jsem někdy dojatá tou změnou. Z bolavé, kňouravé hromádky neštěstí prvního dne se vykřešou usměvají lidé, kteří se o sebe sami postarají a věří v lepší zítřky. Čeká je ještě dlouhá cesta a jak jim stále připomínám, musí chtít sami a snažit se. Protože já je můžu zpočátku vzít za ruku a vést je, ale postupně musí přebírat kontrolu nad svým životem, aby se zase mohli plně rozběhnout.

To ale platí o nás všech. Pokud sami nebudeme chtít něco změnit, nepomůže nám ani armáda odborníků. Můžou nám poradit, můžou nám ukázat správný směr, ale začít musíme my, sami v sobě. To za nás nikdo neudělá.

Převezměme zodpovědnost.

Lu Wild