Dědečkovo učení

Můj dědeček pocházel z malého lázeňského města na západě, kde jsem se narodila i já jako nejstarší vnučka. Možná to byl jeden z důvodů, proč jsem bývala i jeho nejmilejší, měla jsem s ním vyměřeno nejvíc času. Už od malička jsem trávila víkendy, volna nebo prázdniny na chalupě ve vedlejší vesnici. Proháněla jsem se po zahradě nahatá, bosá a kolem mě se kolébaly kachničky, kdákaly slepice a bečely ovce z vedlejšího výběhu. Pomáhala jsem babičce s krmením králíků, sbíráním jahod nebo plením záhonků a dědovi naopak se štípáním dřeva, když jsem byla větší. Vstávalo se brzy, nejdřív se obstarala zvířata, pak teprve jsme měli snídani my. Na chalupě se vždycky našla nějaká práce a když bylo u nás zrovna vše hotovo, chodívali jsme k sousedům, kde mě kluci učili lézt na stromy.
Na podzim jsme se vydávali na několik hodin do lesa na houby, vdechovali ten nejčistší vzduch a děda pojmenovával rostliny, upozorňoval mne na stopy zvířat a připomínal mi, že mám mít ke všemu živému úctu.Večery byly tmavé, ale neskutečně útulné. Říkávali jsme tomu "Černá hodinka". Zhasla se všechna světla a my mastili kanastu jen za plápolání a praskání ohně a několika svíček. K tomu jsme popíjeli podmáslí a přikusovali brambory na loupačku, nejlepší jídlo na světě a k tomu nám odbíjely kyvadlové hodiny. Když bylo jasno, ležívali jsme v noci pod hvězdami, svorně mlčeli a jen mlčky sledovali poblikávání cizích světů. Nastal čas spánku, dědeček mne zachumlal pod velikánské duchny, kde jsem se vždycky skoro ztratila. Na dobrou noc mi četl Staré pověsti české, pokaždé jen jeden příběh, který jsem vyposlechla do konce a pak teprve mohla pokojně usnout. Nic mi tenkrát nechybělo, o to se postaral.

---

Byl to skutečný muž. Statný, s tmavým plnovousem, mozolnatými dlaněmi a hlubokými vráskami budil respekt, ale laskavost měl v očích. Nedokázal se dlouho zlobit a pro ostatní se mohl rozdat. Mně jednou k narozeninám vyrobil houpačku. Ale ne obyčejnou s jendním prkénkem a dvěma provazy, kdepak. Tahle byla jak pro zámeckou paní. Z tmavého dřeva měla sedátko pro dva lidi, včetně opěradla a podložení nohou, aby se člověku nebimbaly nad zemí. Rám z nějakého kovu a umístěna byla v příjemném polostínu ovocných stromů.

Nepotkala jsem zručnějšího a chytřejšího člověka, krom ještě mého táty, ten mu dost konkuruje. Děda pracoval rukama v technické sféře, měl na kontě uznaných několik patentů a když mohl, projektoval a sestrojoval různé tajemné přístroje. Vím, že jsem se pokoušela orientovat v jeho výpočtech a nákresech, samozřejmě marně. Slíbil, že mi je jednou vysvětlí, až budu mít ve škole fyziku. Také mi slíbil, že mi pořídí koníka, výběh bude mít vedle oveček a stáj z bývalého včelína. Babička pak říkala, že to myslel vážně, jen ten čas už neměl...

Zemřel po krátké nemoci, nikdo jsme to nečekali. Musím říct, že až když odešel, všem nám skutečně došlo, jak moc naší rodinu držel pohromadě. Od té doby to šlo od desíti k pěti a nějak jsme se roztříštili.

Věděla jsem, že mě jednou opustí, vždyť mne to učil! Ale nebyla jsem připravená na načasování, ale to nejsme nikdo nikdy.

Mám pocit, že nejužitečnější životní lekce mě naučil právě on. Naučil mě milovat naší zemi, lid i přírodu (i když je někdy drsná), čerstvý vzduch, naučil mě děkovat, nebrat věci jako samozřejmost. Vysvětlil mi, že smrt je součástí života, že bez ní bychom nemohli žít. Pamatuji si, jak říkával, že dokážu všechno. I když jsem jen holka, dodával s úsměvem. Protože jsem jeho holka.

Milý dědečku,

ačkoli už jsem starší a vím, že moje milované brambory na loupačku jsou jen obyčejné brambory vařené ve slupce, podávány horké s máslem, solí a podmáslím, vždycky mi tě budou připomínat. Vždy pro mě budou královským jídlem. Protože s každým soustem se budu vracet zpátky ke kartám, k ohni a našim černým hodinkám. K tobě.

Děkuji, vzpomínám na tebe s úsměvem.

Tvoje nejstarší vnučka.

Lu Wild

TT: Soužití s přírodou