Krabka nezachrání

Když se řekne krabička poslední záchrany, vybaví se mi cigarety. Možná proto, že máma tak krabku s cigaretami držívala. Jakoby zuby nehty visela na záchranném kruhu v rozbouřeném moři, jakoby záleželo jen na tom, jak pevně svůj poklad tiskne v dlani. Na ničem jiném. Jakoby to bylo to jediné, co ji drží v daný moment nad vodou. Vždycky jsem jí to zazlívala.

---

Byly doby, když jsem byla malá, kdy mě to jenom rozčilovalo. Nedokázala jsem pochopit, jak může v klidu sedět na balkoně a kouřit, zatímco já natěšeně běhala po bytě, pobalovala poslední plyšáky a spěchala první ze dveří, však se jelo na výlet! Nebo na dovolenou! Neměla jsem stání, ale co mi to bylo platné. Přes ranní (kdyby je ranní!) rituální cigárko nejel vlak, ani my teda. A přitom já bych se už už viděla u moře! No jo, dítě.

Když jsem trochu povyrostla do telecích let, dávala jsem jí své opovržení nad smradem z cigaretového dýmu jasně najevo. Nebo spíš ani ne tak nad smradem, který je ale taky hrozný, jako nad tím nedostatkem vůle si odepřít to jedno blbý cigáro, aby se mohla věnovat mně nebo ségře. Spíš ségře, já už se tenkrát bláhově považovala za velkou, která nepotřebuje pozornost mámy. Ale o to víc jsem ji chtěla, o to více mi chyběla. To puberťáci zjistí až časem.

V pubertě mi spadly růžové brýle. Do té doby jsem měla rodiče za svaté modly, ke kterým jsem vzhlížela a kteří dělali vše správně. Jasně, takhle to nikdy nefunguje. Ale já jsem měla ten pocit, že jsou něco víc. K tátovi ten pocit přetrvával i nadále, protože byl často pracovně pryč, klidně i na měsíc, takže mi byl vzácný. Za to čím více jsem byla s mámou, tím víc jsem viděla tu přetvářku a klam. Navenek bylo všechno dokonalé - byt, manžel, dvě chytré holčičky. Opravdu dokonalá rodinka. Realita ale byla jiná, ačkoli ji máma nikdy nikomu nepřiznala. Poprvé jsem ji slyšela lhát jejím kamarádkám. Měly mít sraz, ale hodinu předem jim máma volala, že nepřijde, protože jí není dobře. Nemusím zdůrazňovat, že byla úplně v pohodě, tedy dost v pohodě na cigárko a kávičku. Možná se to zdá jako prkotina, hloupá výmluva, ze které já dělám haló. Ale pro mě to byl hrozný šok. Moje matka byla vždy perfektním příkladem. Nalíčená, načesaná matkav domácnosti, samá cnost, nesnášela lež - od malička mi vštěpovala, že lhát se nemá a já to brala opravdu vážně. A pak? Kvůli takové prkotině, že se jí nechtělo na sraz s kámoškama nejen zalhala, ale zbořila mi celý svět. Tahle blbost u mě odstartovala lavinu. Všímala jsem si každého jejího pochybení, které ale nikdy nepřiznala. O ségru i o mě se starala čím dál míň, více času trávila s cigaretou a vínem, zvykla si, že já to ve svých patnácti zvládnu - postarat se o sebe, o sestru, udělat s ní úkoly, uvařit, dovést ji do školky a na kroužky, a sama budu dokonalá ve všech svých zálibách a předmětech ve škole. Dokonalost z mé strany byla tvrdě vyžadována po celou dobu mé existence. Jenže moje perfektní máma nebyla perfektní, tak jak jsem mohla být já? Nezájem, budeš, musíš.

V tu dobu už do práce nechodila, ofiko se schovávala na mateřské dovolené. Ale starala jsem se já. Chápu, může to ode mě znít, že jsem rozmazlený parchant, který nezvládne pár povinností. Jenže na mně bylo v tu chvíli opravdu hodně. Máma měla deprese, propadla alkoholu, což jsem tedy zjistila až mnohem později. Vstávala ve dvě odpoledne, když jsem přišla ze školy, skoro o vše ale už bylo postaráno takže asi neměla pocit, že by měla fungovat. Hned po vzbuzení se zavřela do obýváku s cigaretou v ruce.

Po dvou dalších letech přišla nemoc, borelióza v kombinaci s poškozenými játry z alkoholu (to jsme taky vůbec netušili). Zhroutila se úplně, násilím jsem ji dovezla do nemocnice a donutila ji nastoupit léčbu. Tentokrát na mě zůstalo už úplně všechno, vlastně teda nic, na co bych nebyla zvyklá. Jenže jsem byla v maturitním ročníku a všude se po mě něco vyžadovalo, měla jsem pocit, že nezvládám. Táta pořád jezdil na dlouhodobé výjezdy, někdo vydělávat musel, takže ten mi také doma nepomohl. Ségru jsem se snažila ušetřit, bylo jí teprve osm. A tak jsem si vzpomněla, jak mámu zachraňovala krabička cigaret. Ačkoli jsem ji za kouření nesnášela, přesto jsem to zkusila. Přece jen jsme si podobné. Jenže jsem po dokouření zjistila, že se nic nezměnilo. Byla jsem pořád na stejném místě, se stejnými problémy a povinnostmi. A v tu chvíli mi došlo, že nechci být ona. Nikdy. Tím spíš, že jsme si podobné v mnoha ohledech. Asi proto si čas od času na diskotéce nebo s kamarádkou zapálím, abych dokázala sobě nebo mámě, že k životu cigaretu nepotřebuju, že není tak těžké nebýt závislý. Nevím, jestli to někomu dává smysl. Ale já si připadám jako hrdinka, že dokážu být na cigaretách naprosto nezávislá, ačkoli je zkouším. Hloupé, ano, možná si zbytečně zahrávám..

Závěr? Asi že cigarety ani alkohol nás nikdy nezachrání, po vystřízlivění na tom budeme úplně stejně, jen s větší bolestí hlavy, ačkoli v danou chíli se cítíme líp. Což se může zdát jako samozřejmost, ale často není...

Lu Wild

P.S. Tímto článkem ze sebe nechci dělat chudinku nebo oběť. Stalo se, co se stalo, vše je za mnou, teď jsem šťastná. Taky ze všeho cigarety neviním, ty byly jen jedním z faktorů. Kombinace náhod a nešťastných událostí udělala své.

Mějte lepší dny!