Kdo je Černooká?

Ahoj,

jak se máte? Možná stupidní otázka, na druhou stranu nezaškodí.

Po roce přidávám jeden knižní článek, to je tedy síla! Ale není to tím, že jsem nic za rok nepřečetla, přísahám! Vlastně jsem knížek zmákla opravdu hodně, jen nějak nejsem dobrá v psaní knižních,,recenzí" nebo o co se tady vlastně pokouším. Spíš bych tyhle pokusy označila jako online čtenářský deník. Ten mě vždycky docela bavil, takže zpátky na střední! :)

✔ Spisovatel: Anna Musilová

✔ Ilustrátor obálky: Lena Vítová

✔ Žánr: Thriller, Young Adult

---

✔ Obsah: Viktorie je osmnáctiletá studentka vyrůstající v Praze se sestrou a otcem, která má jednu extrovertní kamarádku a nulový společenský život, což jí ale naprosto vyhovuje. Miluje knihy a nejraději tráví čas právě čtením o samotě u okna. Ale je opravdu tak sama? Krom trýznivých vzpomínek na zemřelou maminku je v její mysli ještě někdo. Ona. Černooká. Viktorie neví, kde se Černooká vzala, ale vždy když se podívá do jejích krutých, tmavých očí, přejede jí po zádech mráz. Co od ní chce? Proč ji trápí? A pak Černooká promluví a svět je náhle ještě horším a temnějším místem.

✔ Doporučení: Z tohoto debutu české autorky jsem měla poněkud smíšené pocity. Nedokázala jsem ji přečíst na jeden zátah, ačkoli je docela tenká. Je plná černých myšlenek a smutku, bezmoci a neschopnosti cokoli dělat. Ano, autorka popsala příznaky klinické deprese velice a to velice pěkně, jestli se to dá vůbec říct o depresi. Ale nějak moc se děj táhl. Přišlo mi, že úvod do příběhu byl hrozně dlouhý a pak se najednou vše důležité seběhlo na posledních pár stránkách. Možná je to spíš tématem, ale několikrát jsem knížku musela úplně až skoro znechuceně odložit a dát si chvíli pauzu. Viktorie se prostě na mě moc ve všem pořád dokola nimrala a tím jí bylo hůř a hůř a to mě štvalo. Na druhou stranu chápu, že nějak tak se člověk s depresivní atakou cítí. Jen to není téma pro mě. Myslím si, že je ale důležité otevírat pro mladou generaci problematiku duševních onemocnění, i když ten konec je už docela přitažený... Mně jednou stačilo, ale třeba moje čtrnáctiletá sestra si ji velmi pochvalovala. Takže cílovou skupinu young adult si asi získala.

✔ Úryvek:

,,Můžeme Nině ukázat, že nejsme ty, za které nás měla. Pomůžu ti v tom. Jen mi věř, pokouším se tě navést na správnou cestu. Kdybys mě jen nechala vzít to do vlastních rukou, divila by ses, co bychom spolu mohly dokázat."

(Str. 213)

Mně se při čtení ještě vybavila moje máma. Ta depresi měla, nejspíš stále má. Nakonec jí přerostla přes hlavu v alkoholismus, ten zas přerostl přes nás. Celá rodina se kvůli tomu rozpadla. Možná i proto ve mně knížka vyvolávala tak negativní pocity. Vzhledem k dědičnosti jak deprese, kterou měla již moje babička, tak alkoholismu, ke kterém zase tíhnul děda (ačkoli u něj nikdy neby potvrzen), mám z těhle věcí strach. Bojím se, že jsem další na řadě. Že skončím jako máma.

Teď, po osmi letech, už jsou časy zase dobré, v podstatě si nemám na co stěžovat. Mám všechno a docela se mi i daří. Ale tenhle strach ve mně zůstal. Někdo se úplně nejvíc na světě bojí pavouků, někdo samoty. Já se nejvíc bojím, že je ve mně něco, proti čemu nedokážu bojovat.

Hm, to jsem to teda zakončila pěkně. No, tak ať tu karanténu ve zdraví přežijeme!

Jakou poslední knihu jste četli? Setkali jste se s nějakou psychickou nemocí ve svém okolí?

Lu Wild

P.S. Vidíte, i tenhle článek dokázala kniha obrátit z pozitivního na totálně beznadějný. To asi dokazuje určitou kvalitu zpracování.