Výzva: Objev Česko

 Ahoj!

Ráda bych se podělila o jednu akci, kterou jsem absolvovala s kamarádkou již v srpnu. Znáte lowcost race? Je to závod týmů, ve kterém máte za úkol utratit co nejméně peněz za jídlo, ubytování, dopravu a dostat se na určitá místa. Většinou se jezdí stopem po celé Evropě. Jenže letos se stala CORONA, takže pořadatelé přišli s obměnou - Budeme poznávat Česko!

Samozřejmě jsme s Dominou do toho šly! Pravidla jsou následující: za 6 dní musíte ujít pěšky 100km a navštívit alespoň dva checkpointy. Jednoduché, že? Za každý checkpoint jsou body, ale zároveň jsou body i za výzvy. Některé jsou pouze na 24 hodin, některé můžete plnit po celou dobu trvání akce. Největší myšlenkou celé akce je překonat sám sebe a poznat kraj zblízka. Začít se mohlo kdekoli. My se vydaly do míst, kam naše nohy jen tak nevstoupí, protože ho máme dost z ruky. Beskydy.

Vzhledem k mé práci, kterou jsem měla i v den startu celé akce, jsme vyrážely až odpoledne z Prahy směr slovenská Čadca, odkud jsme měly dojít na první checkpoint Trojmezí. Samozřejmě měl ale vlak zpoždění přes hodinu, takže do Čadci jsme se dostaly až večer. Následovalo čekání na další vláček, které jsme si úspěšně krátily focením místního nádraží (foto níže). Tentokrát přijela lokálka, odvezla nás kousek za město a mohly jsme putování započít v jedenáct hodin večer! :) Rovnou jsme si tedy splnily první výzvu Noční pochod, protože na Trojmezí jsme doťapkaly před jednou ráno. U ohrady s krávami jsme si rozložily ležení pod širákem a jejich spokojené chrápání ukolébalo i nás.

Druhý den ráno jsme konečně prozkoumaly okolí i za světla. Slezly jsme do korýtka k malému trojhranu, který označuje přesné místo styku hranic České Republiky, Slovenska a Polska, nahoře nad ním jsou postavené tři velké sloupy, každý symbolizující jednu zemi. 

Po snídani, při které nás nevybíravě pozorovali místní zeměměřiči, jsme už hodily batohy na záda a šlo se dál. Do další vesnice to měly být dva kilometry. Pch, co to je, že? Upozorňuji, že tyhle dva kilometry byly ty nejhorší a nejdelší na světě, páč cesta vedla do táhlého kopce a celou cestu na sluníčku! Co vám budu, hned po dosažení vesničky Hrčava jsme zapadly do hospody na pivo (to můžete vidět na úvodní fotce). Takže druhý den dopoledne jsme ušly celé DVA kilometry! Tedy bilance 5 km za jeden a půl dne nám nedávala velkou naději na splnění stovky...

Po posilnění a splnění pár výzev ohledně nářečí ,po našymu´ nám nezbylo než vyrazit dál. Konečně jsme se schovaly do příjemného stínu lesa a pivo asi zabralo, protože jsme zvládly projít Hrčavou, stopnout si milého hajného, který nás popovezl do Jablunkova, vykoupat se v Dolní Lomné ve splavu, splnit výzvu natočením vlastního piva, sejít z cesty a prodírat se džunglí místního potoka a ještě dojít v osm večer do Horní Lomné, kde jsme se rozhodly utábořit. Jak jinak než pod širákem! Na vařiči jsme si udělaly výživnou večeři a dostaly chuť na závěrečné pivko. Vyběhly jsme tedy na kopec k hotelu s venkovní restaurací - zde nás vyhodili, nalévají jen hotelovým hostům. Jakože cože?! Ok, zkusíme ještě hospůdku kousíček nahoru po silnici.. Kousíčkem bylo myšleno tři kilometry, což jsme zjistily až v hospodě. Tam jsme také omylem potkaly majitele hotelu, který tam byl s manželkou na posezení. Přišly jsme totiž do hospody těsně před desátou a ptaly se hospodské, jestli nám ještě naleje.. Hodila na nás nechápavý pohled, tak jsme si postěžovaly, že třeba v hotelu nám nenalili ani v osm, žejo. Hudraly jsme asi nahlas a vysloužily jsme si tedy od majitele omluvu.. Jako hezké gesto, ale ty tři kilometry navíc nám nikdo nevrátí. A vlastně i tři další zpátky ke krosnám, které jsme nechtěly tahat s sebou.
Největší hořkost se dostavila ráno, kdy nám mapa řekla, že ty stejné tři kilometry půjdeme ještě jednou tam, protože tamtudy vede naše cesta. Super. Alespoň kilometry jsme nahnaly, už jsme jich za den najednou měly šestnáct. 

Třetí den jsme tedy opět prošly okolo známé hospody a mířily vysoko, na vrchol Malý Polom. Cestou jsme splnily další výzvy: rozjímat hodinku v lese, zahrát si na olympioniky. Samozřejmě jsme zase objevily zkratku, opravdu výborným terénem, ale to přece dáme, ne?! Daly. Při obědové pauze na vrcholu jsme se zapovídaly s příjemným panem cyklistou a dohromady pozorovali zajíce, který se nás vůbec nebál a hopsal si vesele přímo vedle nás. 

Od jiných turistek jsme zase za slunného dne zjistily, proč je lepší si do hor vzít pláštěnku, nikoli deštník. Přece protože na deštník si nesedneš, když si chceš odpočinout na trávě! Ách.

Putování úspěšně pokračovalo po hřebenovce přímo na československé hranici. Byl nádherný výhled na českou stranu hor, cesta byla příjemná, rovná. Takže jsme bez problémů zvládly dorazit i do plánovaného cíle, kterým byla vesnička Bílý kříž. V nohách asi dvanáct kilometrů, já skoro patnáct, protože jsem byla vyslána ke studánce pro vodu, zatímco Domína zakládala ležení vedle výzkumného institutu. U studánky uprostřed Bílého kamene jsem umyla nádobí, doplnila zásoby vody a dostala od velmi příjemného pána dvě plechovky Gambáče. S touto kořistí jsem se vítězoslavně vrátila k připravenému ohni, který se podařilo rozdělat na tři sirky, čímž byla splněna další výzva. Poseděly jsme u ohně a před spaním pozorovaly hvězdy. 

Čtvrté ráno jsme byly vzbuzeny pracovníkem údržby výzkumného institutu, který přijel na každodenní obhlídku. Byl velmi milý, vůbec ho nějaké dvě blonďaté rozcuchané divoženky před vraty nerozhodily. Naopak nám nabídl opět doplnění vody a dokonce nám vysvětlil, co tam vlastně zkoumají. V areálu byly dva skleníky, ve kterých se pěstovaly smrky. Do jednoho skleníku byl přiváděn vzduch o vyšším obsahu CO2 než je běžné a vědci zkoumali, jaký to má vliv na růst stromů. Je to taková příprava na globální oteplování. Povídaní bylo ohromně zajímavé a my zase vyráželi na cestu skoro před obědem. Prostě ne, nevyjdeme jednou dřív. 

Dnes bylo cílem splnit si druhý checkpoint horu Javořinu s obrázkovou cestou. Šly jsme přes planinu Gruň, kde už byla koncentrace turistů vyšší než v předchozích místech. Zastavily jsme se na kávu a oběd, po všech dehydratovaných jídlech jsme si zasloužily pořádný oběd. Zbytek dne jsme pak pokračovaly lesem až k úpatí Javořiny. Tady pozor. Mapy nás hnaly rychlejší přímou cestou a to byl tedy zážitek. Cesta byla rozježděná od lesníků a harvestoru, takže všude se nám pletly odházené větve stromů, vyježděné koleje plné bahna, a pak najednou konec. Prostě cesta skončila a změnila se ve stezičku pro zvířátka. Samozřejmě tohle celé vedlo do kopce. Když jsme se udýchané konečně vyškrábaly na cyklostezku, zrovna volal přítel, že právě podepsal smlouvu a máme byt! Tak byl důvod pro dvojitou oslavu!
Ještě jsme ale neskončily. Pro uznání checkpointu bylo třeba projít celou obrázkovou cestu na vrchol. Nabraly jsme dech a šlo se. Obrázky podél cesty byly krásné, prý původně pro děti, které bydlely nahoře ve vsi a dolů musely každý den šlapat do školy, tak aby jim cesta lépe ubíhala. Šplhaly jsme do kopce, uvnitř tiše nadávaly, začínalo se stmívat. S posledními paprsky jsme na pokraji sil vylezly na vrchol kopce a hned se nám nadšení vrátilo, stály jsme totiž před dřevěnou zvoničkou a ta opravdu zvonila a celá ta scenerie byla tak kýčovitě krásná, že jsme zůstaly chvíli jen koukat. A pak se jak děti rozběhly zvonit na celé okolí a tak se nasmály! Před zvonicí jsme vybalily spacáky a jaly se zodpovědně plnit další výzvu a to pozorování perseid. Byla totiž noc, kdy jich mělo padat nejvíc. Nutno ale říci, že i všechny noci předtím jsme vždycky nějakou zahlédly. 

Ve čtyři hodiny ráno zvoní budík. Splnit si tady výzvu Pozorování východu slunce se zdálo večer jako dobrý nápad, ale ráno v šeru, kdy na vás padá rosa a vy musíte opustit teplo spacáku, už to tak idylicky nevypadá. Nějak jsme to zvládly, ale spíš na zombie autopilota než že bychom si ho nějak extrémně užily. Prostě jsou mi bližší západy slunce, ty východy mě nijak nerozechvívají. 

Samozřejmě jsme si ještě chvíli schruply a pak teprve pokračovaly. Cílem měla být nádrž Horní Bečva, kde jsme se konečně měly zase vykoupat!
Po cestě jsme řešily plnění další výzvy, tentokrát jsme odpovídaly asi na třináct takřka filosofických otázek. Třeba ze které strany se podle nás otevírá banán. Jestli bychom raději podvedly nebo byly podvedeny. Co bychom si přály od džina. A další. 
Dálka ubíhala, my šly nenáročnou lesní cestou za zvuků lesáků a najednou před námi přistál kůň. Zůstaly jsme inteligentně civět na statného chladnokrevníka, který stahoval z lesa klády na cestu, kam už se dostane i technika. Nechtěně jsme tak měly v kapse další výzvu, vyzkoušet si nějaké řemeslo. Mladý kluk nám ukázal, co všechno tahle práce obnáší a my se nestačily divit. Po několika fotkách a vysvětlování jsme se rozloučily a bez dalších větších potíží ťapkaly dál.

Co vám budu povídat, když jsme večer zahlédly vodní plochu našeho cíle, nemohly jsme myslet na nic jiného než na pořádnou koupel. Byla úleva sundat zpocená trička, kalhoty a vlastně i podprsenky s kalhotkama a skočit do vody! Úžasný pocit se umýt po pár dnech, navíc jsme si přičetly další body Koupačkou na Adama a Evu. :) Potřebovaly jsme nahrát náš posun pořadatelům celé akce, takže jsme vyrazily celé voňavé hledat hospodu. Podařilo se. Nějak se stalo, že zpátky k přehradě, kde jsme nechaly krosny, jsme zase šly potmě. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že na NAŠEM místě už někdo spí! Potichu jsme se připlížily k našem krosnám a přestěhovaly se pro jistotu na druhý břeh.

Ráno šestého dne jsme vstaly opravdu brzo, protože jsme chtěly zvládnout poslední cíl naší cesty a zároveň jediný, který je turisticky opravdu profláklý: Radhošť. Tento třetí checkpoint už byl naprosto dobrovolný z naší strany. Asi proto nás na Pustevnách chytila pořádná bouřka a liják, poprvé během celého putování. Naštěstí jsme zapadly do občerstvení U Bobra, kde jsme nejhorší přečkaly. Po dešti jsme konečně vyrazily jen s batůžkama nahoru, protože milá majitelka občerstvení nám uschovala krosny. Pro ušetření času jsme nahoru vyjely lanovkou a jako průměrné turistky se vydala dle Domínina přání na stezku korunami stromů Valaška. Nikdo by nepoznal, kolik už toho máme za celý týden za sebou! Samozřejmě jsme se šly podívat na sochu Radegasta a uctily jeho božství jak jinak než jeho výtvorem: poctivou hořkou dvanáctkou.

Dolů jsme šlapkaly po svých, občas se kutálely, místy klouzaly. Modrá turistická trasa je výživná! Po vyzvednutí krosen jsme hledaly autobusovou zastávku, odkud jsme měly další den odjet směr závěrečný festival Nasavrky na vyhodnocení. Osud tomu chtěl, že přímo naproti zastávce rostl na posekaném plácku krásný ořešák, pod kterým jsme složily hlavy a následně i těla na poslední noc.

Ani nevíme jak, ale najednou jsme seděly v autobuse a všechna dobrodružství nechávaly za sebou. Přišel čas na sčítání kilometrů. Podle chytrých hodinek, telefonů i map jsme se nakonec dopočítaly k cifře 103 kilometrů! Juhů, cíl je splněn! Přitom jak to vypadalo ty první dny.. 

Celé tohle dobrodružství bylo úžasné, plné zážitků, pro které nemusíme na konec světa! Nevystrčily jsme nos za hranice (skoro) a přesto poznaly ty kousky dobra, které v lidech jsou. Věřím, že každý máme tenhle kousek a je jen na nás, jestli ho nezištně projevíme nebo ne. Stačí mít otevřenou mysl, krosnu na zádech a pár dní se nemýt a stanou se zázraky! :)

Neboj se udělat první krok!

Lu Wild

P.S. Víc fotek je na mém instagramu ve výběru xchallenge :)