Ztracená v moři

Po dlouhé době jsem něco napsala. Jako tvůrčího. Mám trochu obavy ze zveřejnění. Však víte, klasické pochybné myšlenky, jestli to vůbec někdo přečte. Třeba jo. 
Napsala jsem nakonec asi povídku inspirovanou mými zážitky z dětství, na které jsem si vzpomněla při čtení témat jedné writing challenge a hned to první mě zaujalo. Přála bych si, abyste si užili čtení. :) Byla bych moc ráda za komentář, respektive kritiku vůči mému psaní - jenom tím se mohu posunout někam dál. Děkuju. 



Lost at the sea

Přišla na kamenitou mořskou pláž s pruhovanou námořnickou taškou přes rameno, zastavila se. Světlé vlasy stažené ve vysokém culíku, na tváři pobavený úsměšek, dvojdílné plavky v zářivě růžové jí obepínaly prsa a boky. Dívala se na tu nekonečnou modř před sebou, která se odrážela v blankytné modři od nebe, zhluboka nadechla slaný vzduch, závan větru, a vydechla ústy staženými do malého o. Jazykem přejela přes horní ret, snad aby ochutnala zbytky svého dechu. Ještě jednou se zvedl její hrudník, žebra se roztáhla a zase smrštila v pomalém rytmu, jinak naprosto tichá, zcela strnulá.

Konečně provedla malý pohyb. Otočila hlavou vpravo i vlevo, pohledem přeběhla roztroušené barevné ručníky, u kterých malé děti smlouvaly se svými rodiči o další moment ve vodě, ještě pět minut. Potřásla hlavou, drobné zkroucené vlásky podél uší a spánků se rozvířily a utvořily zdánlivý dojem rozjařenosti. Vše ostatní na dívce bylo naprosto klidné. Jistým krokem vyrazila podél pobřeží okolo slunečníků, žen ležících na přímém sluníčku, mužů hledajících potápěčské brýle, dalších žen poněkud zralejšího věku, které se pečlivě pokrývaly souvislou vrstvou opalovacího krému.

Modré žabky při každém kroku vydaly charakteristický zvuk plácnutí mohutných křídel o tvrdou stěnu vzdušných proudů. Šla dál. Až úplně dozadu. Na malý plácek obklopený zubatými útesy vymletými slanou vodou, kde pláž končí a zbytky vybělené skály přecházejí volně k mořské hladině, pod kterou nakonec po několika metrech zcela mizí. Do zakulaceného skalního rohu položila plážovou tašku, vyzula modré žabky, které tím připravila o hlas, a zalovila v pruhované kabele. Plynule vytáhla tmavě modrou tenkou deku, která bývala složená, ale opuštěním úložiště se zvolna rozkládala až se jejích dolních cípů zmocnil vítr a pomohl jí se zcela narovnat, zaplápolala v něm. Horní rohy pevně držely dívčiny ruce. Místo, aby je pomalu pokládala k zemi a rozprostřela deku opatrně po kameni, s co nejméně záhyby, což bychom očekávali, položila si dívka konce zezadu na útlá ramena. S pohledem soustředěně upřeným na svůj hrudník přitáhla látku pod klíční kosti, přímo na jejich středovém okraji utáhla dvojitý uzel. Poté spustila ruce podél těla. Otočila se čelem k moři. Udělala dva nesmělé bosé kroky, vítr se do ní opřel, ale nezavrávorala. Plášť vytvořený z tmavé tkaniny jí padal ke kotníkům, kde se ho zmocnily vzdušné poryvy a zase ho pustily jen proto, aby vytvořily složitou choreografii povlávání jako to umí jen přirozený čerstvý vítr. 

Dívka se postupně narovnala, jakoby jí deka splývající z ramen propůjčila kouzelnou moc, jistou vznešenost. Další její kroky již byly jisté, pevné. Za chůze vztáhla levou ruku k útesu, konečky prstů se dotkly kamene, přejížděly zvolna, bez napětí, vnímaly každičkou nerovnost, prohlubeň, ostrou hranu. 
I její pohled se stal silnější, šedé oči se vpíjely do mořských vln, které se rozbíjely o skálu tvořící hustou bílou pěnu, čím dál blíž. Vstoupila bosýma nohama na útes, v jejím vzezření se nic nezměnilo. Ani bezděčným cuknutím svalů nedala najevo, že by vnímala změnu terénu, dokonce ani kapičky mořské vody dopadající na mléčnou pokožku ji neprobraly k životu. 

Procházela se po okrajích ostrých útesů, pod sebou průzračnou tekutinu, která byla klidná, jen vítr jemně čeřil její hladinu, dokud se nepřiblížila těsně k pevnině a vší nečekanou silou udeřila a rozstříkla se po kamenech, v prohlubních tvořila jezírka. Přicházela samozřejmě ve vlnách. Stejně jako ona. Vždycky jí říkali, že je jako moře. Nebo si to alespoň ráda namlouvala. 

Zatímco náhodný pozorovatel vidí mladou ženu s dekou okolo krku, která šplhá a bláznivě pochoduje po špičatých útesech, často těsně na hraně, a má tendenci na ní zavolat se starostí v hlase, ať nechodí tak blízko okraji, sama dívka je uvnitř v její mysli královnou, vládkyní moře. V jejích představách má moc utišit bouři nebo ji přivolat na pevninu a ukázat všechnu sílu, kterou v sobě schovává. Přináší život, sesílá zkázu. Čirá a předvídatelná za dobrých dní, nespoutaná a impulsivní v temných nocích. Přitom... je to pořád ta stejná dívka. Možná v každodennosti neriskuje, vybírá si zranitelnost a anonymitu v běžných dnech. Ale ne, dnes ne.. Teď a tady je paní své vnitřní síly, svých emocí, ztracená někde mimo čas a tento svět. 

Vrátí se, musí.

Postupně, jak bude slunce klesat níž k obzoru a zbarvovat svět dooranžova, vzduch se ochladí a ji rozechvěje zima. Několikrát zamrká, probere se ze zvláštního transu. Třeba i přes houstnoucí šero zůstane u vody ještě pár chvilek, bude chtít udržet ten pocit, ono vnímání sebe sama, které ji naplňuje odvahou, neohrožeností, jistotou, že vše bude v pořádku. Pak teprve půjde zpět na pláž, svlékne si plášť z ramen, pečlivě složí látku do pruhované tašky, naposledy se ohlédne na moře, povzdychne si a tím výdechem bude kouzlo pryč. Světlovlasá dívka se stane opět tou tichou, bázlivou a na cestě domů uvidí pouze překážky, v jejichž stínu se bude krčit. Zapomene. 

A třeba ne. Možná si přece jen z této dětské hry odnese něco víc. Bude se ke vzpomínce na dnešní den vracet ještě o dlouhá léta později, pokaždé jí závan slané vody a šumění vln připomene vládkyni všech moří, kterou kdysi bývala. Neohrožená, silná, krásná, nevyzpytatelná Paní moře. A jednou možná zjistí, že tou úžasnou dívkou je i bez mořské vody. Nikdy jí nepřestala být. Stále tam je. Ona. Žena s vlajícím tmavě modrým pláštěm protkaným slunečními paprsky, přímým pohledem, který nepřipouští žádné námitky, rozhodná bez potřeby souhlasu ostatních. Zůstává však otázkou... Bude mít odvahu ukázat se, jaká skutečně je, i ostatním? Nepropadne instinktivnímu strachu ze správnosti její vůle? Zabojuje za svůj názor? Nebo se nechá udusat všedností a představami ostatních? 

Lu Wild

Komentáře

  1. Dívky, které pijí rudé vínko, mě přitahují nejvíc!

    OdpovědětVymazat
  2. Nevadí, když ti kritiku nenapíšu? Protože je to naprosto dokonalé! Úplně jsem se do toho vžila, jako bych četla knihu. Moc děkuji 🧡 nádhera!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Pochvala samozřejmě hrozně potěší a moc si jí vážím! ❤

      Vymazat
  3. Mně se to líbí, nemám co vytknout :). Píšeš poutavě, takovým tím typickým "knižním" jazykem a mně se to zkrátka líbí :).

    OdpovědětVymazat
  4. Jak já milovala chvíle psaní u sklenky vína, snad se jich zase dočkám

    OdpovědětVymazat
  5. Wow, to je fakt hezky napsáno! Já tenhle popisný, barvitý styl hrozně obdivuju, kdysi jsem tak taky psala, ale teď už mi to moc nejde a raději chci být honem u dialogů... upřímně mě to ale hrozně inspirovalo, takže dobrá práce!! ♥

    L.V.

    OdpovědětVymazat
  6. Tyjo!! Klobouk dolů před tebou. Obdivuji, jak pěkně to umíš napsat a zkloubit. Já na tohle nemám :( :D Ale zase si ráda počtu někde jinde! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Jak výše píše Terezka, také v tom úplně vidím knižní jazyk :) Měla jsem pocit, jako bych se nacházela vedle ní a cítila mořský vzduch. Rozhodně na to máš talent :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  8. Ty jo, to je tak krásně napsané. Úplně jako kdybych tam byla spolu s ní. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Po dočtení jsem měla husí kůži, tak moc jsi mě ke čtení přitáhla.

    OdpovědětVymazat
  10. Velice pěkně napsáno. To by dalo i na knihu. Z písmenek lze cítit emocionální zážitek. Fakt hezké. Všechno nejlepší do Nového roku, hodně zdraví a tvůrčí síly!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kousky dní

Rudý ruský boršč