Jak jsem sebrala odvahu a vyrazila sama na GR221 #1

 Ahoj po dlouhé době!

V dubnu jsem se odhodlala udělat něco, co jsem měla v plánu už nějakou dobu, ale vždy mi do toho něco vlezlo, promeškala jsem vhodný čas a nebo neměla s kým. Jenže letos mne čekalo na jaře období velkých osobních změn, tak jsem si řekla: Fuck it! Zariskovala jsem, koupila letenku a prošla trek GR 221 - sólo. 

GR 221 je hřebenovka, která vede pohořím Serra Tramuntana na Mallorce, prakticky přejdete celý ostrov ze západu na východ. Celkem je to 120 km pěšmo, převýšení je asi 5000 v.m. (výškových metrů) a v průměru trvá celá legrace 5-7 dní dle tempa. A já, blondýna, jsem se rozhodla a za 14 dní prostě šla.

Přípravy

Vzhledem k tomu, že jsem v cestování spíš Střelec než Váha a ráda cestuji relativně lowcost, balila jsem samozřejmě večer před odletem a v plánu bylo spaní víceméně venku. Do příručního zavazadla jsem narvala pár kusů oblečení, spacák, ešus hamaku, tarp bez tyček, vršek vařiče, vak na vodu, čelovku a bylo. Boty, mikinu, bundu rovnou na sebe, abych ušetřila místo v krosně. Stáhla jsem si offline mapu Mallorky, nachystala powerbanku a ještě jednou si prošla připravený itinerář trasy.

Den 1. - Sant Elm - camí de Can Valent, 11km

Letadlo mi odlétalo z Prahy okolo šesté ráno, letenku jsem sehnala za 1500 zpáteční přímo Praha-Palma (byla koupená s předstihem). Přítel mě vysadil na letišti a od té doby jsem to byla jen já. Celá tahle cesta měla být o mně a jakmile jsem vešla do letištní haly, stalo se to pravdou. Byl to zajímavý pocit. Vzrušující, tohle bylo to, co jsem chtěla! Strávit několik dní jen sama se sebou, být sama zodpovědná za svůj výlet, rozhodovat se podle sebe a na nikoho se neohlížet. Zároveň jsem pociťovala mírnou nejistotu. I když jsem zvyklá organizovat dovolené pro všechny se vším všudy, přeci jen mám v ostatních účastnících výpravy podporu, takový vnitřní klid, že když se něco podělá, nejsem v tom sama. Tak na to teď zapomeň, holka!
Proběhla jsem kontrolou, sehnala si kafe a vydala jsem se vesele k příslušné odletové bráně. Tam začaly první komplikace - letadlo nikde. Pět minut před odletem a letadlo stále v nedohlednu. Hmm, zase zpoždění, mám na to kliku. Zatím jsem se nenervovala, ono já se obecně moc nenervuju a navíc jsem měla času dost, žádný deadline na ubytování, nic. Ach, svoboda. Nakonec stroj dorazil o půlhodiny později a my za dalších deset minut vzlétli. Za následujících deset minut už jsem spala až do přistání.

V Palmě byl plán jasný: vymotat se z letiště, transfer do centra, nakoupit jídlo a kartuši, nastoupit do autobusu směr městečko Sant Elm, kde celá trasa začíná. Normálně stačí sednout na nádraží na autobus 101 a za nějakou hodinku a půl jste tam. Jenže jsem to JÁ, kdo cestuje. Takže výluka a dva přestupy. Pohoda, pro mě typická dovolená. 
Do přímořského městečka se úspěšně dostávám asi ve dvě hodiny odpoledne. Chvilku zírám na moře a psychicky se připravuji na odstartování samotného treku. No tak jo. 

Začínám stoupačkou lesem, zprvu pohodlná široká cesta se celkem rychle mění na kamenitou úzkou stezku. Značení takřka nulové. Postupně se dopracovávám nad les a otevírají se přede první výhledy. Jakože, wow! Začíná ale také dost foukat, jinak je ale počasí nádherné a je vidět až do dáli. Škrábu se dál, jednou doslova, protože přede mnou je prostě uprostřed cesty skála. Vylézt na ni s krosnou na zádech, větrem foukajícím zprava a vlevo útes dolů... První výzva.

Zmáknuto, nyní kolem ruin starého kláštera už po hřebenech pokračuji dál, moře mám po levé ruce. Kochám se výhledy až do večera, kdy scházím do údolíčka. Kontroluji mapu, další úsek je náročný s velkým převýšením a mně se nechce riskovat noční výšlap v neznámém terénu. Raději si najdu kousek od cesty místo na spaní, rozbalím hamaku a pozoruji paprsky sluníčka už z ,,postele". Začala jsem zlehka, 11km za mnou.

Den 2. - camí de Can Valent - Estellences - Valldemossa, 20 km

Vstávám relativně brzy do slunečného, ale studeného dne, poryvy větru i v údolí mě docela rozklepou chladem. Volím strategii rychlého ústupu, převleču se ve spacáku, zabalím,  do ruky proteinovou tyčinku k snídani a raději vyrážím, po cestě se určitě zahřeju! Dnes mě čeká závěr první etapy do městečka Estellences, pak uvidím, co dál. Samozřejmě je to serpetinami nahoru, ťapu asi hodinku, broukám si Toulavou, když před sebou zaslechnu hovor. Přibližuji se zezadu k hlasům, které patří německému páru. Usmívám se, zdravím, předbíhám je. Znovu mě doženou nahoře na plošině, kde pořizuji pár fotek. Poprosí mě o společnou fotku a nabídnou, že mě také vyfotí. Dáváme se do řeči, slečna z dvojice jde trek úplně poprvé, má trochu obavy. Pokračujeme všichni tři chvíli společně, funíme, nadáváme každý po svém. Ještě, že jsme se potkali! Cestu uzavírá kovová branka, která se otevírá, světe div se, nahoru! Je docela těžká, ale ve třech se hravě v držení vystřídáme. Samotný by mi okamžitě spadla na hlavu. Ještě chvíli pokračujeme dál, moje tempo je ale výrazně rychlejší, takže jim popřeju štěstí a jsem už zase sama. 

Pomalu se zatahuje, slunce mizí a ochlazuje se ještě víc. Pokračuji kamenitými cestičkami, pak chvíli lesíkem a přes skálu zase na hřebenovku, kde docházím a míjím skupinu postarších Němců. Očividně jsou jen na jednodenním výletě, mají jen malé batůžky, hůlky a vytahují pláštěnky. Začíná kapat. Chytám se jejich příkladu, oblékám krosnu i sebe. Cestička se klikatí po vrstevnicích pořád nahoru, kde se objevuje i mlha a z kapek deště se stává sníh s kroupama. Na Mallorce na mě padá sníh. Oukej. Vrtím hlavou, ale nezastavuji. Konečně směr dolů, jenže tady přichází další potíž. Čím níž scházím, tím víc se ze sněhu stává déšť a tím víc mokrá jsem. Opatrně po kluzkém kamení seběhnu až k Refugi chatě, kde se schovávám pod pergolu. Jinak je chatka zavřená, ještě nevypukla turistická sezóna. Spolu se  mnou se tu choulí další dvojička. Svačím, pozoruji provazce deště a čekám, až se déšť malinko umoudří. 
Netrvá to dlouho a už můžu vyrazit dál jen za lehounkého krápání. V Estellences se promoklá uchyluji do tepla kavárny, cappuccino za odměnu musí být! Zjišťuji, že uvnitř není o moc tepleji než venku. Naděje na uschnutí rapidně klesají. Rozhodnu se popojet kousek autobusem a dojít až do Valldemossy. Předpověď tvrdí, že bude pršet celou noc i ráno. Před Valldemossou nenacházím žádné suché místo na spaní, zvažuji možnosti a nakonec bookuji last minute ubytování, kde rozložím věci na uschnutí, dám si sprchu a jdu si ulovit večeři. A sangrii de la casa. Po dvou sangriích si ještě projdu celé městečko, té chůze mám málo, že. Je malé, hezounké, uprostřed  hor a kopců, turistů v okolí minimálně. Padám s nadšením do postele a za zvuku deště usínám.

A pokračování příště :) 

Byli jste někdy na Mallorce nebo jakékoli GR? Chcete se na něco zeptat? Budu ráda za komentář i přečtení. :) 

Sólo cestovatelka

Lu Wild