Jak mi nezbylo nic jiného než dojít GR221 #2

 Hurá, je tu pokračování mého putování po hřebenovce Mallorky! Kdo nestihl část prvni, je TU - Jak jsem sebrala odvahu a vyrazila sama na GR221! A teď už jdeme na část druhou...


Den 3. - Valldemossa - Deia - Sóller, 23,5 km

Ráno balím a po snídani odcházím s úsměvem vstříc Deie, pořád je tak nějak pod mrakem, ale už bez deště. Do čeho jsem se to, sakra, pustila? Tuhle otázku si dnes kladu několikrát za den. Betonová cesta cesmínovým lesem v prudkých a nekonečných zatáčkách mi dává zabrat. Tisknu zuby, ujdu několik kroků, musím zastavit, zanadávat a znovu. Kupodivu tento stav netrvá reálně až tak dlouho, daří se mi tento úsek zdolat v rekordním čase, ovšem v myšlenkách trpím nekonečně dlouho. Na hřebenech už je to dobré, všude kvete horský rozmarýn, mám rozhled na všechny strany a opět si začínám broukat, tentokrát to byl remix Vzhůru k výškám a Knock, knock, knocking on heavens door. 

Tady potkávám skupinu puberťáků se španělskými učiteli, normálně tam lezou děti na výlety! Na mě je to docela dost lidí, udělám pár fotek a raději mizím, jejich povykování nechávám za sebou.  Zakrátko už pod sebou vidím městečko Deia, jenom tam slézt, žejo. Nevím jak, ale podaří se sejít z cesty a až prudký sráz mi napoví, že tudy to opravdu nepůjde. Vracím se tedy zpátky nahoru a hledám, kde jsem minula odbočku. Nenecházím, ani GPS neporadí, musím ještě o kus výš. To mě teda naštve. Kde je ta pitomá cesta?! Objevím ji až díky turistům, kteří jdou z toho směru. Jsem ale o něco výš, cesta je přímo pode mnou. Vzdávám hledání a spouštím se dolů mezi kameny společně s krosnou na zádech, úspěšně naštěstí. Tak, už to bude dobrý.


Tam je Deia! Viděla jsem ji od začátku, ale jak se tak  dostat?

Chyba lávky, dámo! Ztrácím se o několik etáží níž ještě jednou. To je teda den. Náladu mi zlepší procházející dvojice Čechů - matka s dospělým synem. Zdravím, oni se vyptávají, jakto že jdu sama a podobné. Paní se snaží nenápadně mi syna předhodit k námluvám, až se musím smát. Je to sympaťák, to neříkám, ale s díky rande odmítám a sbíhám do té proklaté Deiy! Pověsila jsem se na paty dvěma mladým německým hochům, dneska už neriskuju žádné ztrácení! Městečko projdu, dávám si kávu a jdu rovnou dál. Ani se mi nechce tam dále okounět a hlavně jsem se chtěla dostat až do Sólleru. Daří se, mohutné pokroucené olivovníky lemují cestu, tudíž se už neztrácím. V Sólleru procházím náměstím s citrusovou fontánou, katedrálou a historickou tramvajovou linkou, nasávám atmosféru a jsem ráda, že jsem došla. Dnes značení trasy v terénu za nic nestálo!


Olivové aleje.

Den 4. - Sóller - Santuari de Lluc, 29,8km


                                                                        Náměstí v Solleru

Ráno opět pobalím a u snídaně přemýšlím, jak to dnes udělám. Další město, teda přesněji řečeno klášter je vzdálen pěšky 29 km a podle map bude cesta trvat jedenáct hodin! Vzhledem k tomu, že jsem si přispala a vycházím až v devět si nejsem jistá, zda stihnu dojít za světla a přespat v klášteře. No co, kdyžtak zůstanu někde po cestě, hamaku mám. 


To jsou ony! Kamennoschody fuurt nahoru v serpentinách!

Dnes procházím opět sady se zralými pomeranči a citróny, jeden spadlý na zem ochutnávám.. Slaďounký, boží! Pak přichází kamenná ,,políčka", typická pro Mallorku. Jsou fotogenická, krásná.. a sakra nekonečná! Půl dne chodím jenom po nich. První půlhodinu jsem nadšená, další hodinu už jsem je proklínala, nakonec jsem otupěla. Zaměřila jsem se na olivovníky, potok, kopce, a další turisty, tady se jich objevilo více. Když jsem konečně dosáhla vrcholu a nechala Sóller za sebou, otevřel se mi pohled na nádherně modré jezero uprostřed hor. Boží! Cesta pokračovala dolů až k jeho břehu, u kterého se páslo stádo místních oslíků, nechali se i pohladit. Užívala jsem si chůzi po rovině, na břehu jsem se zastavila a udělala si drobný piknik, bylo konečně skvělé počasí. Lidí kolem přibylo především kvůli blízké silnici a parkovišti, kam jezdí i autobus. Opustila jsem své piknikové místečko, prošla přímo okolo autobusové zastávky do lesa a pokračovala podél koryta s vodou. Po chvíli se ukázalo druhé jezero a nejvyšší vrchol Mallorky, kam se ale nedá dostat kvůli vojenskému prostoru. GR 221 mě zavedla na druhý nejvyšší vrchol - Puig de Massanella, 1364 mnm. Stoupání bylo dlouhé, ne nadarmo se tento úsek celého treku označuje za nejnáročnější. Úspěšně jsem dorazila do kláštera Lluc před šestou hodinou večer. Nechápu upřímně jak. Přitom jsem nijak extra nespěchala, i piknik jsem si dopřála...

Čekal mě tedy zážitek v podobě spaní v klášteře! :)


Klášter Lluc a hodiny, co fakt odbíjejí.

Den 5. - Santuari de Lluc - Port de Pollenca, 24,8km

Ráno mě vzbudil déšť, po včerejším náročném přechodu jsem nohy teda cítila, a jak! Ale nic, co by se nedalo rozchodit. Bez zdržování jsem se vydala dál ke svému cíli, opět mě doprovázel déšť, ale pocitově bylo tepleji. Hned na druhém rozcestí slyším češtinu, dvojice se dohaduje, kudy dál. Pozdravila jsem španělsky, ale česky jsem poradila cestu. Ukázalo se, že jdou stejným směrem, co já, tak jsem se k nim přidala. Cesta ubíhala a my se za chůze seznamovali. Ty příběhy mne nepřestanou fascinovat! Slečna je zdravotní sestra na dětském, vlastní dítě má doma a prostě se rozhodla to hecnout a vyrazit, původně měla domluvenou kamarádku, ale nakonec nemohla. S klukem, se kterým teď šla se potkala až druhý den a od té doby šli společně, vůbec se jinak neznali. Klučina si ji vzal pod křídla, protože je zkušený a rád slečnu přibral. 

Společně jsme tedy procházeli mlhou, deštěm a nakonec se vyjasnilo a bylo nádherně. Došli jsme společně až do Pollency, kde se ostatní rozhodli dojet zbytek autobusem. Posledních 5 km totiž vede podél hlavní silnice, což není moc příjemné. Já se ale rozhodla trasu dojít se vším všudy. Odpoledne jsem dorazila do přístavu Port de Pollenca a znovu viděla ono moře! Cíl dosažen! Já jsem to zvládla! 


Jsem hrozně ráda, že jsem cestu podnikla. Nenechala jsem se odradit okolím, co mě považovalo za cvoka a bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Člověk je sám, zaměřuje se na svoje myšlenky a pocity, musí řešit krizovky a rozhodovat se jen sám za sebe. Myslím, že je to opravdu posilující zkušenost, především psychicky. Člověk by měl umět být sám se sebou, protože jak pak může být s někým dalším, když sám se sebou nevydrží? Po cestě si každý sám zvolí, jestli má náladu na povídání nebo nemá, může se k někomu přidat, ale nemusí. Je to osvobozující, můžete se plnohodnotně chovat jako vy. Je pravda, že jsem pak za milé popovídání s kýmkoli byla velmi vděčná. 

Doporučuji každému, zvlášť těm, co se stále trochu hledají.

Už jste někdy cestovali někam úplně sami? Šli byste do toho? Proč ano? Proč ne?

Sólo cestovatelka

Lu Wild


Komentáře

  1. Díky za návštěvu na mém blogu. Ten Tvůj si prohlédnu až navečer.
    Hezký den!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  2. Teda, stejně jsi boží, že jsi do toho šla :) A tu cestu jsi stihla opravdu rychle. Já úplně sama ještě nikam nevyrazila, na to se až moc bojím :D :) Příroda tam musela být úžasná. My byli letos na Zakyntosu a to moře a olivovníky jsem si tam naprosto zamilovala.

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  3. Velký obdiv)))…ale krásné. Eva.
    http://es-ideas.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat
  4. Do takovéhle túry bych asi nešla, po úrazu kotníku, kdy se ním každou chvilku něco stane, i když jdu krátkou trasu, bych si to asi nelajzla, ale musí to být úžasné :)

    SmileThess

    OdpovědětVymazat
  5. Obdivuji tě, že jsi do toho šla! Ale muselo to být super, člověk fakt hodně pozná sám sebe, to je mi jasné :). Já takto sama nikam nevyrazila, ale někdy chci aspoň u nás na hory :D.

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé!!! Nevím jak ty, ale já když si splním některou se svých představ, naplní mě to neskutečnou životní silou.

    OdpovědětVymazat
  7. Ťapkání po horách mě hodně baví, ale příznám se, že tyto dálkové pochody nejsou úplně podle mého gusta. Ale možná to bylo právě tím, že jsem šla vždycky s poměrně velkou skupinou a neřídila se tolik podle sebe. Ale láká mě to, ne že ne. Hlavně vyzkoušet si cestu komplet se vším na vlastní pěst.
    Co tě na cestě nejvíc překvapilo? Co ti chybělo a co bys udělala jinak? A co byl podle tebe největší přínos? :D Plánuješ něco podobného i v budoucnu? :D

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to je krásne! :) Ja som na Mallorce nikdy nebola, ale počula som už o nej veľa. Skvelý článok!

    Petra z FRENCHSTYLE | Sleduj ma aj na Instagrame

    OdpovědětVymazat
  9. Máš můj velký obdiv, nejen že jsi vyrazila sama, ale hlavně že jsi túru došla tak elegantně a s dobrou náladou. Musel to být velký zážitek.

    OdpovědětVymazat
  10. Jsi skvělá, jak jsi to výborně zvládla. Já ušla nejvíce 27 km za den (na Šumavě) a byla jsem grogy. Natož abych to chodila každý den. Klobouk dolů!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kousky dní

Rudý ruský boršč